Rozhodnutí Ústavního soudu o očkovací povinnosti a participačním právu dítěte ve sporu rodičů o očkování
Ústavní soud v Brně svým rozhodnutím ze dne 30.10.2018, ve věci sp.zn. II ÚS 725/18 rozhodl ozamítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky (ve sporu rodičů s odlišným názorem na očkování jejichjedenáctileté dcery), když ve sporu rodičů uspěl otec, který s očkováním souhlasil, a chybějící souhlas matky byl nahrazen rozhodnutími soudů (nejprve soudu okresního, a pak i soudu krajského, jakosoudu odvolacího). Matka, která s očkováním nesouhlasila, si proti tomuto postupu podala ústavní stížnost, která byla zamítnuta.Ústavní soud však v této souvislosti shledal, že v řízení byla porušena základní práva stěžovatelčiny jedenáctileté dcery, konkrétně její právo na participaci na řízení, které se jí dotýká, podle čl. 12Úmluvy o právech dítěte a právo na projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. I když jedenáctiletá dcera nebyla účastnicí řízení, Ústavní soud konstatoval, že fakticky se před soudy jednalo o zásahu do její fyzické integrity (provedení očkování),avšak dívka nebyla s vedením řízení náležitě seznámena a do řízení zapojena. I když okresní souddívku vyslechl a zjišťoval její názor (dívka s očkováním nesouhlasila), soud však dívce nesdělil, proč sejí na tento názor ptá, jaké řízení se vede, jaká v něm má práva, a samozřejmě nebyla následně informována ani o výsledku tohoto řízení (když rozsudek se doručoval pouze účastníkům řízení). Ústavní soud tak ve svém ústavním nálezu zdůraznil, že i nezletilé dítě je plnohodnotným účastníkem řízení, které se jej bezprostředně dotýká; má tedy právo být důležitým aktérem řízení, nikoli jen objektem ochrany či pasivním pozorovatelem rozhodování o své záležitosti. Právo dítěte být slyšeno v řízení, které se jej týká, zaručené čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, seneomezuje na pouhé zjištění názoru dítěte na projednávanou záležitost, dítě nemůže být vnímáno jen jako zdroj informací. Toto právo naopak zahrnuje další komunikaci s dítětem a informování jej o řízení, včetně toho, jak nakonec bylo rozhodnuto v jeho záležitosti a jak byl zohledněn jeho názor, pokud se dítě vyjádřilo. Za dodržení tohoto práva přitom odpovídá soud. Pokud je dítě způsobilé k tomu, aby v řízení bylo vyslechnuto přímo soudem, a neodporuje to ani jeho nejlepšímu zájmu, pak by to měl být také přímo soud, kdo dítěti své rozhodnutí přístupnou formou vysvětlí. Takové informování dítěte přímo soudem jako nestrannou a neutrální autoritou je zcela zásadní tam, kde rodiče dítěte či jiné osoby mu blízké vystupují v soudním řízení proti sobě, a proto poté ani nemusí být schopni dítě nezkresleně informovat o průběhu a výsledku řízení.

Zdroj: Ústavní soud, nález Ústavního soudu sp.zn. II ÚS 725/18

Úřad pro ochranu osobních údajů zveřejnil dne 19. 10. 2018 na své webové stránce www.uoou.cz následující stanovisko K povinnosti jmenovat pověřence vybranými městskými a krajskými organizacemi:

„19. 10. 2018 – Úřad pro ochranu osobních údajů zveřejňuje podrobnější informace týkající se rozsahu povinnosti jmenovat pověřence některými městskými či krajskými organizacemi.

Povinnost jmenovat pověřence pro ochranu osobních údajů nepatří mezi povinnosti obecného nařízení uložené všem správcům a zpracovatelům osobních údajů. V čl. 37 odst. 1 GDPR je tato povinnost stanovena jen pro tři okruhy správců a zpracovatelů. Konkrétně podle charakteru správce či charakteru zpracování jde o případy, kdy:

1. a) zpracování provádí orgán veřejné moci či veřejný subjekt,
2. b) hlavní činnost spočívá v rozsáhlém pravidelném a systematickém monitorování subjektů údajů,
3. c) hlavní činnost spočívá v rozsáhlém zpracování zvláštních kategorií osobních údajů (citlivých údajů) nebo osobních údajů týkajících se rozsudků v trestních věcech.

Z výše uvedeného nelze dovozovat, že povinnost jmenovat pověřence mají automaticky další organizace, které jsou zřizovány či přispívány veřejnými subjekty popsanými v písm. a), typicky městy či kraji.

Mezi zpracování, která nepodléhají povinnosti jmenovat pověřence, náleží běžné provozní činnosti domů dětí a mládeže, školních jídelen, muzeí, galerií, informačních center či zájmových spolků (např. dobrovolní hasiči obce, organizování volnočasových aktivit dětí a rodin).

Městům a krajům, které zřizují výše uvedené organizace nebo jim přispívají, lze doporučit zvážit, do jaké míry je nutné vynakládat prostředky na činnost dalšího (nepovinného) pověřence, namísto toho, aby takovým organizacím poskytovali metodickou pomoc či konzultace prostřednictvím vlastního pověřence.“